V České republice denně kouří přibližně 2,3 mil. osob, z nichž každoročně na následky kouření 18 000 zemře. 700 000 osob má syndrom závislosti na alkoholu nebo jsou problémovými uživateli a ročně zemře na nemoci způsobené nadměrným pitím cca 5 000 osob. Výskyt patologického hráčství je kvalifikovaně odhadován na 0,5 – 1 %, k čemuž lze připočíst i odhad dalších 1 – 2 % problémových hráčů, kteří zcela nenaplňují diagnostická kritéria závislosti. Patologické hráčství sebou nese jedno z nejvyšších rizik sebevraždy ze všech ostatních závislostí. Dalších zdrojů je nepočítaně, ať již legálních či nelegálních, látkových či poruch chování…
Patří svobodné rozhodnutí jedince o užívání zdroje potencionální závislosti k základním právům člověka, které nám demokracie umožňuje? Panují liberální názory, že každý je zodpovědný za svůj život a musí nést i odpovědnost za případné chyby a následky. Jiné názory hovoří o společenské odpovědnosti a roli státu jako autority, která má zákony, procesy a institucemi chránit společnost před známými nebezpečnými jevy. Pokud věda objeví zdroj potencionálního ohrožená zdraví, legislativa by ji hypoteticky měla segregovat od společnosti. Takto fungují např. protidrogové zákony.
Představme si hypotetickou společnost, kde všichni lidé žijí svobodně, pospolitě, každý jedinec má svou roli v systému a vše funguje jak má. Nejsou potřeba zákony, jen schopnost komunikace. V takovém prostředí podle sociologických pokusů na zvířatech není potřeba doplňujících rychlých zdrojů odměňování „tady a teď“ (tedy drog a jiných zdrojů závislostí).
Konfrontujme tento obraz s dnešní českou společností, kde každý jedinec, rodina, podnikatel či sociální skupina jsou denně vystaveni frustraci, stresu a nejistotě, poslouchá z denních zpráv neustálé skandály volených politiků a úředníků, jen těžko se lze dovolat práva a zákony jsou překrucovány a účelově používány mocenskými skupinami. Jak v takovém světě statisticky vypadá prevalence (výskyt závislosti v populaci) a nabídka a dostupnost zdrojů závislostí, je uvedeno výše.
Jaké je řešení? Zakazovat společnosti či jedincům, aby něco dělala či nedělala, se historicky ukázalo jako naprosto neúčinné. Lidé si v případě poptávky vždy dokázali nalézt cesty ke svým potřebám.
Jistým spontánním řešením, avšak potvrzeným řadou sociologických hypotéz, je ponechat vše na svobodném rozhodování společnosti a jedinců. Užívání zdrojů závislostí může mít svou roli v životě každého člověka a demokratický právní stát nemá mít roli dozorce. To také mimo jiné znamená, že rozhodnutí užívat zdroj závislosti se týká marginální skupiny ze společnosti, která je v tomto dnešním složitém světě přece jen o něco méně vybavena sociálními kompetencemi efektivně řešit denní nástrahy života. Na ostatní společnosti a státu je, aby takovým lidem dokázala efektivně pomoci, pokud o to požádají sami či zpravidla jejich blízcí. A také, aby zajistila co nejširší informace o potencionálních formách rizikového chování a jejich přenos k co nejširšímu spektru společnosti, zejména rodičům a mládeži, pro informované rozhodování o kvalitě svého života.
Ovšem co si každý občan vybere za životní cestu či názor na tuto věc, je právě tou svobodou a různorodostí, která dělá z lidí jedinečné a unikátní tvory.